saddened.

21/3
Hm. Pod tlakem a únavou se některé myšlenky ubírají dosti blbými směry. Není moudré se nad nimi pozastavovat, natož snad aby to bylo fér, ale řekněte to vlastní hlavě.

Potřebuju tu jarní chatu jako sůl. Potřebuju se nadechnout čerstvého vzduchu, přeřadit vražednou rychlost ubíhajích dnů na líně plynoucí odpoledne s lahváčem v ruce a sluníčkem v obličeji. A především potřebuju společnost lidí, se kterýma si člověk prostě povídá. Neplácá ptákoviny jako při setkáních typu "no tys mi tu chyběl/a", neusmívá se jako v posmrtné křeči a nepřeje si být tisíce kilometrů daleko. Netušila bych, jak mi to jednou bude připadat vzácné. Ale poslední dobou mám čím dál silnější pocit, že většina vazeb, co si člověk na výšce vytvoří, velmi rychle ztratí na síle a nakonec zbyde jen chudé míjení se na chodbách univerzity. Je fakt, že základ se na propitých a protancovaných nocích, kdy je člověk rád, že došel domů, buduje těžko. A že za těch konkrétních pět let člověk ujde pěkně dlouhou a klikatou cestu, která je (díky)bohu(žel) pro každého jiná. Ale stejně to tak nějak mrzí.

24/3
Včerejší posezení u piva mě trochu povzbudilo. Pořád tu jsou tací, kteří mají obě nohy na zemi a pozastavují se nad stejnýma věcma jako já. Úleva.

Do svého nekončícího seznamů nemocí a chorob, které mě kdy potkaly, mohu úspěšně připsat velmi fešnou bouli u oka aka ječné zrno a taky sklerózu, protože zapomenout na diplomový seminář...škoda mluvit, přátelé.