Beztak. Slíbila jsem si, že ty ufňukané příspěvky trochu prostřídám, situace jsou ale čím dál kurióznější. Po hodně špatných večerech, kdy by si člověk s radostí prostřelil hlavu, přichází apatické noci s melancholicko-rezignačními stavy. Mávám rukou, kašlu na blízkou budoucnost a další den bloudím nad ránem mezi paneláky. Ani jsem nevěřila, jak je jednoduché vykašlat se ve zhrzenosti/smutku na strach. Jsem husa hloupá, opravdu. Jestli by mi to všechno za to stálo!?
Naštěstí to vypadá na postupné vyjasňování. Nekonečno nebude a malé radosti ("ahoj, já jsem milan!") proberou hlavu aspoň na chvíli. Navíc, práce je dost a hry na oběť jsou spíše k smíchu. Hry na empatii a svobodu jednání k pláči.
1 comments:
Ale než já to pochopila! :)
Post a Comment